Pozvánky na akce:

Pokud chcete dostávat pozvánky emailem, vložte svou emailovou adresu a dejte odeslat. Zasílání můžete kdykoli zrušit.

Historie domu 33

a historie domů sousedících.

 

 

 

Dnešní Fügnerovu ulici, prastarou páteckou cestu, kdysi lemovalo jen několik malých rolnických usedlostí a zahrad. Obrat nastal, když se v roce 1870 severně od města začala stavět severozápadní dráha a v návaznosti na ni vzniklo několik průmyslových podniků – pila a cementárna Jana Kerharta, sklárna bratří Gerhardtů, Petzoldovy uhelné sklady a olejna Ferdinanda Janowitze. To se samozřejmě hned projevilo nejen ve vydláždění a oživení nové Nádražní ulice, v její houstnoucí zástavbě, ale i v proměně Nového náměstí, přes které nyní začal směřovat všechen provoz i všichni cestující.

 

Vrátíme-li se k nejstaršímu poděbradskému urbáři z roku 1553, rozkládal se v celém prostoru od dnešní sokolovny až k Jiráskově ulici dvorec Jana Štiřínského, později panského fořtmistra Mikuláše Gerstdorfa. Po třicetileté válce ho zpustlý a vypálený koupila obec poděbradská a v roce 1653 na něm začala stavět nová hospodářská stavení. Součástí dvora pod popisným číslem 32/III se později stala i obecní pastouška. Zděné stavení z roku 1824 se v podstatě zachovalo do dnešních časů. Pastoušku zpravidla dostával do užívání hospodář, který choval obecního býka. V roce 1897 měl o ni sice zájem místní „Spolek brav chovající“, ale obec pastoušku prodala povozníku Košťálovi a ještě v nedávné době v ní bydleli jeho potomci Severovi.

 

Když obec v roce 1790 parcelovala obecní dvůr, koupila kus pozemku vedle pastoušky manželka panského sládka Veronika Ulrychová a nechala si na něm postavit chalupu s popisným číslem 33/II. Ale už v roce 1818 neopatrností čeládky v ní vypukl oheň, který se okamžitě přenesl na celý obecní dvůr a na všechna stavení až k dnešní Palackého ulici. Po několika letech vyhořelý domek s dalším kusem obecního dvora koupil místní sklenář Jan Balcar, který v roce 1831 na spáleništi založil pěknou zahradu a začal provozovat zahradnictví. Dařilo se mu a brzy se stal i hlavním dodavatelem květin do kostela a věnečků na Boží tělo. Pro sklenářskou živnost si vybudoval pěkné zděné stavení čp. 35/IIII, a když si vymohl hostinskou koncesi, zřídil v něm hostinec „ U zlaté hvězdy“. Nikdo z jeho potomků však o provozování zahrady ani hostinec nestál, proto je v roce 1873 prodal manželům Kloudovým, kteří už dříve měli hostinec v nájmu. Brzy poté hostinský Josef Klouda ještě přikoupil od obce kus pozemku do regulační čáry, v roce 1884 starý hostinec nechal zbořit a na jeho místě podle návrhu poděbradského stavitele Františka Profta postavil velký patrový hotel, první ve městě. Okolní zahradu dal tehdy osázet stinnými stromy, opatřil altánem pro hudbu, krytým kuželníkem, a nakonec koupil od obce i bývalé erární maštale na kůlny pro povozy. V dříve koupeném menším opraveném domku čp. 33/III ubytoval chasu a na dvorku měl chlívky pro vlastní chov prasat a drůbeže. Po Kloudově smrti prodala vdova tento domek staviteli Josefu Fialovi, jenž ho zbořil a na jeho místě v roce 1907 postavil velký patrový dům s freskou, v nedávné době pěkně opravený. Do domu se tehdy nastěhovala vdova po notáři Hálovi. Také hotel dostal nového majitele a jako Grand hotel Urazil nabízel mimo jiné k ubytování 40 pokojů (dnes hotel Hubert, přestavěný do současné podoby kolem roku 1960).

 

Prostor od rohu Jiráskovy po Palackého ulici, sahající až k farské zahradě, zaujímal v 16. století velký svobodný dvůr zvaný Řepický. Jako všechny ostatní dvorce byl v průběhu času parcelován, až vznikla souvislá zástavba devíti dnešních jedno i vícepatrových domů. První stavební místo bylo z dvora vyděleno v roce 1768 pro domek čp.170/III Václava Friese, syna obecního slouhy. Ten se z něj těšil jen do požáru v roce 1818, pak od základů stavěl znovu. Když nárožní domek znovu lehl popelem v roce 1892 jeho synu Janovi, koupil ohořelé trosky bývalý místní četník Jan Šašek a přestavěl je na koloniální obchod a trafiku. Po Šaškově smrti se novým majitelem stal kupec Alois Jirka a jeho syn Filip pak na daném místě postavil ve dvacátých letech minulého století úplně nový dvoupatrový obchodní dům. Sousední domek 178/III, současně vydělený z Řepického dvora měl, podobný osud. Když v roce 1818 vyhořel, nový majitel, strojník Josef Watzke, ho obnovil a vzadu na dvoře si přistavěl velkou strojnickou dílnu. Řemeslo se mu nedařilo, zadlužil se, a tak se nakonec dům i s dílnou dostal do rukou truhláře Jana Báši. Ten parcelu rozšířil ještě o kus farské zahrady pro sklad dříví a sušárnu. Truhlář Báša byl výborným a vyhledávaným řemeslníkem, prováděl četné zakázky podle návrhů Josefa Fanty a dalších známých umělců (mj. vyrobil i krásné vitríny z fosilního dubu vyloveného z Labe pro začínající poděbradské muzeum). Bohužel zemřel náhle v poměrně mladém věku na otravu krve. Jeho nástupce truhlář František Jambor byl jeho pravým opakem. Nadělal jen dluhy, utekl do Ameriky, kde v roce 1912 zemřel. Jamborův majetek v exekuci koupil Vojtěch Kerhart, celý objekt přestavěl, upravil v něm 20 pokojů pro lázeňské hosty a pojmenoval Hotel Praha. Jeho nápadná secesní fasáda vzala za své při přestavbě ve dvacátých letech, kdy hotel získal bývalý vrchní lázeňské restaurace Karel Reichl. Osud Hotelu Praha byl podobný ostatním osmi hotelům, kterým se dařilo zejména za lázeňské konjunktury za první republiky.

 

Teprve za ním najdeme popisné číslo 34/III, které při prvním číslování (1777) patřilo domku v obecním dvoře. Ten zcela zanikl po požáru v roce 1818, a tak číslo bylo přeneseno na nové stavení v Řepickém dvoře, které si na spáleništi postavil „štafér“Josef Bergmann. Musel ho však pro dluhy prodat krejčímu Františku Baštovi a odstěhovat se do svého starého domu na Kostelním předměstí. Dalším majitelem čp. 34/III byl provazník František Stáreček, který po roce 1876 dům rozšířil a přestavěl na patrový. V tom stavu ho po první světové válce koupil Žid dr. Otto Glück, aby si v přízemí zřídil advokátní kancelář. V únoru 1942 byl kolínským gestapem ubit k smrti a celá jeho rodina zahynula v koncentračním táboře Birkenau. Po osvobození dům převzala židovská obec.

 

Poslední dům, kterým končí Riegrovo náměstí na východní straně, je čp. 36/III, kdysi základ celého svobodného Řepického dvora. Po třicetileté válce tu dlouho zůstávalo prázdné místo, až ho v roce 1828 koupil šenkýř Vojtěch Bašta. Když dům v roce 1892 vyhořel, koupil ho příbuzný zahradník František Bašta a pro syna Josefa ho přestavěl rovněž v patrový dům s květinářstvím v přízemí. Ve třicátých letech minulého století tu Baštovi prodávali lahůdky, víno a likéry.

 

V roce 1859, kdy už dávno byl rybníček v jižní části Průhonu zasypán, a obec chystala vydláždění hlavní cesty, se v těch místech objevil velký dřevěný kříž. Nechal ho tam postavit soused Bachovský u čp. 9/III na památku misie redemptoristů, která tehdy naše město navštívila, a právě tady měla kazatelnu. Když kříž v roce 1886 natolik zchátral, další soused Mrožovský z čp. 33/III věnoval 250 zlatých na kříž nový, kovový, na kamenném podstavci. Ten byl umístěn severněji proti ústí Jiráskovy ulice, a když v roce 1928 vznikl v Jiráskově ulici nynější park, byl přestěhován do něho. Na starých pohlednicích je vidět v místě dřevěného kříže kamennou kašnu. Ta tam byla jen krátce do vydláždění Riegrova náměstí ve dvacátých letech minulého století.

 

 

 

 

 

Jana Hrabětová, Polabské muzeum Poděbrady

 

 

 

 

 

 

"Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin."